Lilie a Bílá růže - Půlnoční přípitek

Hlavní sál byl rozlehlou místností oválného tvaru, kterou lemovaly půlkruhové salonky, částečně kryté závěsy, které spolu s přítmím uvnitř oproti hlavnímu prostoru vytvářely dojem relativního soukromí. Ovšem… soukromí je vždycky tak trochu relativní.
Ve středu hlavního sálu bylo dobře nasvícené pódium, kde zrovna jeden kouzelník na jedné z dobrovolných otrokyň předváděl základní techniky bondáže usnadněné magií. Štíhlý vysoký muž s dlouhou narezlou bradkou byl zjevně ve svém živlu. Možná i díky poměrně luxusnímu obleku ne nepodobnému fraku tradičního střihu působil trošku dojmem dirigenta, provádějícího svůj sbor líbivou symfonií. Provazy, přeměněné v tenké hady hrající všemi barvami, se hbitě omotávaly kolem jejího těla podle zdánlivě zcela jednoduchých gest hůlky. Než naši přátelé našli volný stůl, byla dívka zafixována v celkem slušivém kozelci a čaroděj letmým poklepáním hůlkou proměnil hady zpět na provazy. Barevné provázky byly v dokonale pravidelném vzorci zauzlovány na její nahé kůži tak precizně, že by se mnozí zřejmě ani nezdráhali nazvat výsledek jeho práce uměleckým dílem. Několik zvědavců, kteří jeho show sledovali, ho odměnilo krátkým potleskem.
Pánové Gorak a Oroto-san se posadili na měkké sofa nedaleko pódia, trojice subinek způsobně klečela na podlaze krok před nimi; tam kde bylo v takovéto společnosti jejich místo. Oba objednali víno pro sebe i své společnice, Gorak tuto volbu ochotně přenechal svému na pohled staršímu protějšku, věděl, že se v dobrých vínech Draco vyzná mnohem víc a rozhodl se spolehnout na jeho zkušenosti. Jak se dalo čekat, udělal dobře. Oroto-san objednal Dračí plamen z Bordeaux, několik let uleželé archivní víno, které mezi pořád ještě celkem dostupnými víny patřilo k absolutní špičce. Hřejivě nasládlá chuť zářivě zlatavého růžového vína z nich kousek po kousku začala odplavovat původní ostych. Zanedlouho už oba obcházeli kolem sálu a seznamovali se se vstřícně působícími účastníky. Gorak se zapovídal s čarodějem, který předtím předváděl své umění na pódiu. Mladý čaroděj se představil jako sir Thomas. Večírek si očividně užíval.
„Byl jsem dlouho… mimo Anglii. Celé roky jsem se tohoto setkání nezúčastnil. Byla to jedna z věcí, které mi chyběly nejvíce. Hned po přátelích.“
„Já jsem tady poprvé,“ přiznal otevřeně Harry. „A musím říct, že vůbec nelituji toho, že jsem pozvání přijal,“ dodal, a sklouzl pohledem k jedné z mladičkých dívenek, které si vedl na vodítku.
Mistr v kimonu se držel spíše stranou a obezřetně pozoroval osoby kolem, jakoby se snažil prohlédnout jejich lektvarem proměněnou podobou. Krásná Yamato-chan se držela vždy krok za svým pánem, který jí občas mezi řečí trochu rozcuchal vlasy nebo poplácal po holém a pěkně přístupném zadečku. A jak víno teklo proudem a hudba přiostřovala, začala atmosféra tát. Zanedlouho už bylo všem přítomným jasné, proč se tento večírek nazývá jako dekadentní. V saloncích se začalo svazovat, vyplácet a nezřídka i souložit, teplým vzduchem se brzo prolnula vůně lidského vzrušení a extáze. Gorak si své subinky odvedl do jedné z lóží a s mistrem, který na počátku velmi umně předváděl techniky magické bondáže, začal zkoušet svou zručnost v tomto umění. Nebylo to ani zdaleka tak jednoduché, jako to vypadalo na pohled, ale černý obr byl zřejmě přirozeným talentem. Jejich japonští přátelé je zpovzdálí zaujatě sledovali, mistr z pohodlného křesla, mladičká dívka ze země, na které klečela u jeho nohou. Krátce před půlnocí se na pódium vysoukal pan Fichte.
„Prosím vás, abyste se všichni shromáždili kolem pódia. Za pár okamžiků si všichni společně připijeme na naše opětovné setkání, na radost z našich hrátek a k uctění tradice této akce. Obsluha již roznáší šampaňské, proto se prosím pomalu přesuňte směrem k pódiu a chopte se jedné z nabízených sklínek. Samozřejmě tentokrát na účet podniku.“
Všichni přítomní se pomalu shromáždili a postávaje se skleničkami a spokojenými úsměvy čekali, až pan Fichte pronese výroční přípitek. Sál potemněl. Sir Thomas Gorakovi pošeptal: „Jsem zvědavý, jaké překvapení je na pořadu letos. O půlnoci obvykle bývá menší ohňostroj a nějaké mimořádně zajímavé vystoupení...“ Gorak chápavě přikývl a mlčky vzhlédnul k pódiu. Richardo Fichte zrovna začal s přednesem přípitku.
„Setkáváme se zde téměř všichni, ač maskovaní anonymitou, už mnoho let. Mnozí z nás nemění masku, a tak zde i přes zachování diskrétnosti vznikají nové známosti a přátelství. Myslím, že se však všichni shodneme na tom, že letošní rok je však zcela výjimečný. Je rokem obrody a návratu. Ano. Velkého návratu! Návratu samotného Pána zla. Doufám, že zrovna mezi vámi, přátelé, není nikdo tak nedůvtipný, aby ještě stále nevěřil této radostné novině. Lord Voldemort je zpět. A brzy se opět stane svrchovaným vládcem všech britských čarodějů, a nahradí tak stupidní a zkostnatělou instituci ministerstva čar a kouzel. Na Lorda Voldemorta!“
Připil si, ignoruje vzrušené a spíše nepřátelské mručení davu pod ním. A pak se proměnil – jeho sklenka šampaňského byla zřejmě protilátka mnoholičného lektvaru. Před všemi zúčastněnými náhle stál Lucius Malfoy v kápi Smrtijeda a s vítězoslavným úsměvem na tváři. Sál zalilo plné světlo.
„Nikdo se ani nehne!“ přikázal. Někteří se však přesto otočili k útěku – v cestě jim však stál uzavřený kruh Smrtijedů, částečně utvořený nově příchozími, kteří do zšeřelého sálu vklouzli během prvních vět přípitku, doplněný mnohými, kteří se na sklonku Malfoyova projevu vyčlenili z davu.
„Stát. Nikomu se dnes nemusí nic stát, budete-li se chovat rozumně. Tedy... až na několik malých výjimek.“ V tu chvíli pětici našich přátel uchopily několikeré ruce a odvlekly je před pódium.
„Kromě té největší trofeje, kterou mohu svému pánovi přinést, což tento večer činí mnohem plodnějším, než jsem si troufl doufat, tu totiž máme dva zrádce. S jedním z nich si účty později vyřídí sám Lord Voldemort, a popravdě teď ani nevím, která z těchto nafintěných slečinek to je. Měl by ses stydět, Severusi. Doufám, že za tohle budeš trpět až do posledního dechu,“ shlédnul dolů směrem ke dvěma spoutaným blondýnkám. Harry ležel na zemi s rukama zkroucenýma za zády, zalehnutý dvojicí mohutných Smrtijedů. Belatrix Lestrangeová, také již odmaskovaná, dovlekla mistra Oroto-sana přímo před Luciuse a srazila ho na kolena. Lucius si odplivl.
„Taková hanba. Zradit vlastní krev. Poplivat celé generace našeho rodu. Po tom všem, co jsem tě naučil! Tohle je prohřešek, který se neodpouští. A neodpustím ho ani vlastnímu synovi.“ Lucius vytasil dýku a napřáhl ruku vzhůru, aby jí mohl klečícímu Oroto-sanovi vrazit hluboko do hrudi. Maličká, ale hbitá Yamato-chan se však v tu chvíli vyklouzla Smrtijedovi, který jí očividně podcenil, a přiskočila k pódiu.
„To, co děláš, je veliká chyba!“ vykřikla.
„Ty drž hubu, Weasleyovic děvko. S tebou si to vyřídím později.“
„Je to skutečně velká chyba,“ dodala přesto útlá Japonka překvapivě pevným hlasem, „a poslední ve tvém životě, otče. AVADA KEDAVRA!“ vykřikla hlasem plným nenávisti a z konce její hůlky vyšlehl mohutný záblesk zeleného světla, který zasáhl Lucia Malfoye přímo do hrudi. Ten poklesl na kolena, naposledy zachroptěl a skácel se k zemi. Ginny, která před pouhým okamžikem sledovala hrot dýky, kterou jí málem zavraždil, viděla pohasínat jiskru v jeho očích. V místnosti zavládla panika. Harry v podobě mohutného černocha se zasupěním prudce vstal a odhodil oba Smrtijedy, kteří na něm do té chvíle viseli. Vzduchem zasršelo několik kleteb a kouzel, z nichž jedna rozbila lustr ve vrcholu kopule sálu a ten se opět ponořil do temnoty. Harry ucítil na rameni něčí dotek, když se otočil k útoku, poznal povědomou tvář sira Thomase.
„Popadni své přátele a mizíme odsud, Harry, ale fofrem!“ Harry se na zlomek okamžiku pozastavil nad tím, jak byl osloven, protože Malfoy ho nejenže přímo nejmenoval, ale dokonce ani nepokynul jeho směrem, když se zmiňoval o té největší trofeji. Cosi uvnitř mu ale říkalo, že tomuto muži může důvěřovat, a jelikož nebyl čas na pochyby, rozhodl se tentokrát spolehnout na svou intuici. Křikl na Draca, který zrovna odrazil další kletbu a popadl Ginny, stále ještě strnule klečící nad mrtvým tělem Lucia Malfoye, který jí naposledy vydechl doslova tváří v tvář. Ve změti bojujících a prchajících osob a panice se s vydatnou pomocí sira Thomase, který se zdál být nejen zkušeným kouzelníkem, ale také ostříleným rváčem, dokázali ztratit natolik, že dokonce proklouzli ven. Sir Thomas v klubu zjevně nebyl poprvé. Proběhli změtí chodeb během pouhých několika vteřin, než doběhli ke vchodovým dveřím. Byly zamčené, ale pro Harryho to při jeho současné váze a konstituci nebyl kdovíjaký problém. Rozběhl se proti nim z poloviny délky vstupní haly a mosazné panty povolily hned napoprvé. Když vstal a oprašoval ze sebe třísky dveří a bláto, které se po jeho dopadem rozstříklo, stoupala mu od úst pára. Lezavou mlhu vystřídal během těch několika hodin mráz, který je okamžitě všechny rozechvěl – většinou byli polonazí nebo skoro nazí. Sir Thomas ale nezaváhal ani okamžik a vlekl je s sebou dál, pryč z téhle postranní uličky.
„Bydlím jen kousíček odsud. Když poběžíme, dostaneme se tam dřív, než zmrzneme. Honem! Dokud nás nikdo nepronásleduje...“ Běželi skutečně jen několik minut, než doběhli na rozlehlejší náměstí a vklouzli do jedněch z dlouhé řady dveří.
Sir Thomas je popohnal dále do haly a pak za nimi zabouchl a zamkl dveře. Všichni zprudka oddychovali a koukali jeden na druhého, jakoby nemohli uvěřit tomu, že jsou skutečně všichni v pořádku. Pak se sir Thomas otočil od dveří. Jeho dávka mnoholičného lektvaru zrovna přestávala působit. Vlasy mu začaly tmavnout a prodlužovat se, rysy i hlas poněkud hrubnout.
„Vítejte v Grimauldově náměstí číslo dvanáct. Tedy... Takhle jsem si tvou první návštěvu nepředstavoval, Harry,“ dodal v ten okamžik již téměř do původní podoby proměněný Sirius Black. Pojďme nahoru, myslím si, že nám všem prospěje trocha čaje a sušenek. A potichu, prosím, protože jestli probudíme portrét mojí matky, můžeme po zbytek večera na klid dočista zapomenout.